Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 3112/17 konstatoval, že „právo na přístup k soudu nesmí skončit za mřížemi věznice“.
Korigoval tak případ, kdy odsouzený neměl na zaplacení soudního poplatku z důvodu, že ve věznici si byl schopen vydělat pouze několik málo stokorun měsíčně a sám se nacházel v exekuci. Odsouzený se dožadoval vydání elektronického platebního rozkazu proti jednomu ze svědků v jeho trestí věci pro pohledávku ve výši 700.000,- Kč.
Ústavní soud odmítl závěry soudů nižších stupňů, že v posuzovaném případě za odsouzeného má zaplatit soudní poplatek někdo jiný z jeho rodiny nebo blízkého okolí, neboť k osvobození (které činilo požadovaných 28.000,- Kč za soudní poplatek) mohou vést pouze mimořádné případy, ve kterých se poplatník ocitne nezaviněně. Ústavní soud rovněž uvedl, že „nemůže přistoupit na podobně mechanický závěr o ,vyloučení‘ stěžovatele z možnosti jakkoliv dosáhnout na osvobození od soudního poplatku, který obecné soudy v této věci zaujaly“.
Právo na přístup k soudu klienta by v takovém případě zůstalo pouze právem iluzorním, nikoliv praktickým. Možnost domáhat se jeho oprávněných zájmů by doslova skončilo za zdmi věznice. Předmětný nález je případnou korekcí přístupu obecných soudů v daném případě, neboť zdůrazňuje pravý účel osvobození od soudních poplatků, kterým je zajistit přístup ke spravedlnosti i v materiálně tíživých podmínkách.
Comments